Svého času mě Zdeněk Rytíř nazýval (samozřejmě s velkou nadsázkou) nejrychlejším banjistou. A můj recept? Všechny roly cvičit pomalu, přesně a v tečkovaných rytmech.
Jak jsem psal, šlo o nadsázku, jsem amatér, hraju jen sobě a kamarádům pro radost 🙂, občas s nějakou hospodskou kapelou. Ale ty tečkované rytmy fungují, mám to z klasické kytary
Jestli mohu nějak zasáhnout, mně pomáhá pomalé cvičení s pomalým zrychlováním až k o něco rychlejšímu tempu, než budu hrát skutečně. Podle mne nefunguje vůbec hrát nejdříve rychle a pak zpomalit, obráceně to jde logicky snáz. Přitom se pořád nutím do pohodového hraní, což znamená, že si výslovně “cvičím” pohodu. Mám heslo, že na koncertě už to nikdy nezahraju lépe, než při cvičení a trémou se to jen zhorší, tak neblbni. Vypadá to jako blbost, ale mně to pomáhá. S tímhle přístupem jsem mnohokrát stál jako sólista před symfonickým orchestrem a nějak jsem to dal, i když za mnou třeba stálo a doprovázelo mne 250 geniálních muzikantů. Ale stejně si myslím, že je potřeba proti trémě bojovat častým hraním na pódiu, pomalým a častým cvičením, poctivou přípravou včetně nahrávání sama sebe a rozborem. Mám i nějaká cvičení na zrychlování a jsou dost funkční. Hodně mi pomáhá při cvičení metronom, který mne brzdí při případném zrychlování podpořeném nervozitou – v hlavě mi pak i na pódiu tiká metronom a mně nedělá problém hrát pomaleji. Někomu pomáhá upnout se na někoho v publiku a hrát jen jemu, ne všem. Někdy nás uklidní i malý rituál před vystoupením. Hodně pomáhá zkontrolovat si všechny věci, které budu potřebovat při hraní a zjistit, že je vše vpořádku – to také dělám. Každý to máme jinak včetně různých postupů při soustředění se před samotným výkonem (hudebním). Pokud máte nacvičeno, tréma sama spadne při prvních tónem. Výrazně pomáhá zahrát jako první píseň takovou, kterou dáte i se zavázanýma očima, lidé zatleskají a jste králi na pódiu. :-)
Ahoj Petře, díky za příspěvek! Já s tím souhlasím a možná dodám, že i když tréma hodně bere, trochu mi i dává – soustředění je díky ní zostřené a pokud je – jak píšeš – nacvičeno, můžu podat i lepší výkon, než doma, kde “o nic nejde”. Možná ne po všech stránkách, bude tam třeba víc chyb, ale “performance” může být zajímavější. Hrát se symfoňákem je samozřejmě na nervy úplně jiná situace než třeba hraní v hospodě nebo nějaká komorní akce v obýváku. Můžeš to ze své zkušenosti srovnat? Jsi – ostřílen z velkého pódia – na malém úplně v klidu a pohodě, nebo každá situace přináší jiný druh trémy a je to jedno? :-)
Ahoj ja bych nekdy alespon tak mi to prijde ze by se melo trenovat pomalu aby si prsty zvykly. Ja vetsinou trenuji takovou pyramidu zacnu na stovce a jedu do 150 po 10 a pak se vracim jednou to zahraju s metrem a podruhy sam, ale myslim ze je potreba obcas tu rychlos zkusit proste zkusit co dokazu a i tim se podle me ty prsty srovnavaji protoze mi prijde ze znam spoustu lidi co vim ze trenujou, ale proste rychle to nedaj protoze ty prsty nejsou zvykle. Kazdopadne je to alchymie, a kazdej to ma jinak ale urcite spolecnej jmenovatel je metronom a musi te to bavit pak je mozny vse🤠🤠
Ahoj. Díky – ano, METRONOM, to je to slovo, které mělo v článku zaznít vícekrát, protože metronom je opravdu metronom důležitá pomůcka, bez které metronom se metronom metronom vůbec nemá cenu metronom bavit o nějakém metronom hraní rychle. Metronom.
Dalsi vec ktera je dulezita alespon pro me je tu muziku poslouchat to je hlavne v dnesni dobe internetu a youtubu atd kde tech nahravek je bambilion naprosta výhoda. A to je dalsi cesta k uspechu.
No Kubo , je tofakt ,věci zahraješ v palbě , ale když je máž zahrát pro určitý kolegy v kapele aby se chytli s kytarou tak hraj pomalu , je to problém . Luzkas
Jj to mas pravdu. V tomhle ma problemy myslim 95 procent muzikantu ze se chce ukazat protoze se neco naucili asi to znas taky kazdopadne me to moc bavi i s chybama.
Ještě jeden postřeh. Všichni jste určitě zažili, že se něco naučíte hrát rychle, jednou se vám to “přehraje” a při návratu k pomalému tempu zjistíte, že to nejde a prsty se pletou. Mě se to děje obvykle u složitějších chromatických věcí. Takže nejenom se naučit hrát rychle, ale při cvičení se často vracet k pomalejšímu tempu, aby si mozek udržel správná propojení s prsty
Ano, to se mi taky stává. Je to známka, že jsem to nenacvičil pořádně, resp. že se to naučily jen ruce, hlava už neví, o co tam šlo a prsty trochu zapomněly. často jde o nějaké konkrétní místo, kde to “vyhazuje”. Když to docvičím v pomalém tempu, pochopím, udělám si nějakou mnemotechnickou pomůcku pomocí hudební teorie, pak to zase funguje.
S tím hraním rychle jsem dostal zajímavou radu a na mě opravu funguje:
Nejdříve jedu downstroke nejakou frázi tak rychle, co to jde, aby si uši zvykly na to jak to zní (důležité jsou ty uši). Pak přejdu do střídavého, úplně ve stejném tempu a dávám si pozor, aby to uším znělo stejně (opět ty uši). Nakonec zrychluj ten střídavý a hlavně se koukám (pokud se tedy vůbec koukám), a tedy soustředím, na pravou roku.
Ahoj, podobně jako výše zmíněný tečkovaný rytmus mi pomáhá trénování s různými smyky a rytmy (na housle). A postupně zvyšovat obtížnost. Něco jako každou notu zvlášť (1111), něco spojit (112, 211, 121, 13,31,4) často u toho měním i rychlost, takže namísto 4 dob (1111) hraju třeba poslední dvě dvojnásobnou rychlostí, takže se to chová 3dobá skladba. Nebo jeden takt nějak rychle, druhý dvojnásobně a do toho míchám smyky, klidně i přes takty.
Má to několik efektů.
1) Baví mě to, takže vydržím cvičit déle,
2) tóny jsou ve výsledku pravidelnější, stejně silné,
3) po tomhle kolotoči si to i zapamatuju,
4) díky nepravidelným rytmům mám v podstatě všechny “kousky” natrénované rychle, přestože jako celek to tak rychlé nebylo.
Tohle samozřejmě nefunguje na rytmicky obtížné pasáže. Aspoň mně ne, ztrácím se. Používám to na běhy a “jednoduché” skladby.
Download a 12-point checklist for effective practicing.
Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.SouhlasímNe
Svého času mě Zdeněk Rytíř nazýval (samozřejmě s velkou nadsázkou) nejrychlejším banjistou. A můj recept? Všechny roly cvičit pomalu, přesně a v tečkovaných rytmech.
Jsem rád, že i nejrychlejší banjista zavítal mezi nás :-) Díky za tip! Ondra
Jak jsem psal, šlo o nadsázku, jsem amatér, hraju jen sobě a kamarádům pro radost 🙂, občas s nějakou hospodskou kapelou. Ale ty tečkované rytmy fungují, mám to z klasické kytary
Jestli mohu nějak zasáhnout, mně pomáhá pomalé cvičení s pomalým zrychlováním až k o něco rychlejšímu tempu, než budu hrát skutečně. Podle mne nefunguje vůbec hrát nejdříve rychle a pak zpomalit, obráceně to jde logicky snáz. Přitom se pořád nutím do pohodového hraní, což znamená, že si výslovně “cvičím” pohodu. Mám heslo, že na koncertě už to nikdy nezahraju lépe, než při cvičení a trémou se to jen zhorší, tak neblbni. Vypadá to jako blbost, ale mně to pomáhá. S tímhle přístupem jsem mnohokrát stál jako sólista před symfonickým orchestrem a nějak jsem to dal, i když za mnou třeba stálo a doprovázelo mne 250 geniálních muzikantů. Ale stejně si myslím, že je potřeba proti trémě bojovat častým hraním na pódiu, pomalým a častým cvičením, poctivou přípravou včetně nahrávání sama sebe a rozborem. Mám i nějaká cvičení na zrychlování a jsou dost funkční. Hodně mi pomáhá při cvičení metronom, který mne brzdí při případném zrychlování podpořeném nervozitou – v hlavě mi pak i na pódiu tiká metronom a mně nedělá problém hrát pomaleji. Někomu pomáhá upnout se na někoho v publiku a hrát jen jemu, ne všem. Někdy nás uklidní i malý rituál před vystoupením. Hodně pomáhá zkontrolovat si všechny věci, které budu potřebovat při hraní a zjistit, že je vše vpořádku – to také dělám. Každý to máme jinak včetně různých postupů při soustředění se před samotným výkonem (hudebním). Pokud máte nacvičeno, tréma sama spadne při prvních tónem. Výrazně pomáhá zahrát jako první píseň takovou, kterou dáte i se zavázanýma očima, lidé zatleskají a jste králi na pódiu. :-)
Ahoj Petře, díky za příspěvek! Já s tím souhlasím a možná dodám, že i když tréma hodně bere, trochu mi i dává – soustředění je díky ní zostřené a pokud je – jak píšeš – nacvičeno, můžu podat i lepší výkon, než doma, kde “o nic nejde”. Možná ne po všech stránkách, bude tam třeba víc chyb, ale “performance” může být zajímavější. Hrát se symfoňákem je samozřejmě na nervy úplně jiná situace než třeba hraní v hospodě nebo nějaká komorní akce v obýváku. Můžeš to ze své zkušenosti srovnat? Jsi – ostřílen z velkého pódia – na malém úplně v klidu a pohodě, nebo každá situace přináší jiný druh trémy a je to jedno? :-)
Ahoj ja bych nekdy alespon tak mi to prijde ze by se melo trenovat pomalu aby si prsty zvykly. Ja vetsinou trenuji takovou pyramidu zacnu na stovce a jedu do 150 po 10 a pak se vracim jednou to zahraju s metrem a podruhy sam, ale myslim ze je potreba obcas tu rychlos zkusit proste zkusit co dokazu a i tim se podle me ty prsty srovnavaji protoze mi prijde ze znam spoustu lidi co vim ze trenujou, ale proste rychle to nedaj protoze ty prsty nejsou zvykle. Kazdopadne je to alchymie, a kazdej to ma jinak ale urcite spolecnej jmenovatel je metronom a musi te to bavit pak je mozny vse🤠🤠
Ahoj. Díky – ano, METRONOM, to je to slovo, které mělo v článku zaznít vícekrát, protože metronom je opravdu metronom důležitá pomůcka, bez které metronom se metronom metronom vůbec nemá cenu metronom bavit o nějakém metronom hraní rychle. Metronom.
Dalsi vec ktera je dulezita alespon pro me je tu muziku poslouchat to je hlavne v dnesni dobe internetu a youtubu atd kde tech nahravek je bambilion naprosta výhoda. A to je dalsi cesta k uspechu.
No Kubo , je tofakt ,věci zahraješ v palbě , ale když je máž zahrát pro určitý kolegy v kapele aby se chytli s kytarou tak hraj pomalu , je to problém . Luzkas
Jj to mas pravdu. V tomhle ma problemy myslim 95 procent muzikantu ze se chce ukazat protoze se neco naucili asi to znas taky kazdopadne me to moc bavi i s chybama.
Ještě jeden postřeh. Všichni jste určitě zažili, že se něco naučíte hrát rychle, jednou se vám to “přehraje” a při návratu k pomalému tempu zjistíte, že to nejde a prsty se pletou. Mě se to děje obvykle u složitějších chromatických věcí. Takže nejenom se naučit hrát rychle, ale při cvičení se často vracet k pomalejšímu tempu, aby si mozek udržel správná propojení s prsty
Ano, to se mi taky stává. Je to známka, že jsem to nenacvičil pořádně, resp. že se to naučily jen ruce, hlava už neví, o co tam šlo a prsty trochu zapomněly. často jde o nějaké konkrétní místo, kde to “vyhazuje”. Když to docvičím v pomalém tempu, pochopím, udělám si nějakou mnemotechnickou pomůcku pomocí hudební teorie, pak to zase funguje.
S tím hraním rychle jsem dostal zajímavou radu a na mě opravu funguje:
Nejdříve jedu downstroke nejakou frázi tak rychle, co to jde, aby si uši zvykly na to jak to zní (důležité jsou ty uši). Pak přejdu do střídavého, úplně ve stejném tempu a dávám si pozor, aby to uším znělo stejně (opět ty uši). Nakonec zrychluj ten střídavý a hlavně se koukám (pokud se tedy vůbec koukám), a tedy soustředím, na pravou roku.
Ahoj, podobně jako výše zmíněný tečkovaný rytmus mi pomáhá trénování s různými smyky a rytmy (na housle). A postupně zvyšovat obtížnost. Něco jako každou notu zvlášť (1111), něco spojit (112, 211, 121, 13,31,4) často u toho měním i rychlost, takže namísto 4 dob (1111) hraju třeba poslední dvě dvojnásobnou rychlostí, takže se to chová 3dobá skladba. Nebo jeden takt nějak rychle, druhý dvojnásobně a do toho míchám smyky, klidně i přes takty.
Má to několik efektů.
1) Baví mě to, takže vydržím cvičit déle,
2) tóny jsou ve výsledku pravidelnější, stejně silné,
3) po tomhle kolotoči si to i zapamatuju,
4) díky nepravidelným rytmům mám v podstatě všechny “kousky” natrénované rychle, přestože jako celek to tak rychlé nebylo.
Tohle samozřejmě nefunguje na rytmicky obtížné pasáže. Aspoň mně ne, ztrácím se. Používám to na běhy a “jednoduché” skladby.
Díky všem za další podněty. :-)