Jedna z věcí, které mi pomáhají zůstat muzikantem v této trochu nemuzikantské době, je komunita okolo ATAmusic online dílny. Každý den pro ni chystám nové materiály nebo diskutuji s účastníky Měsíční muzikantské výzvy v naší facebookové skupině. Nedávno v ní proběhla zajímavá debata pod dotazem:
„Koho z vás trápí rychlost, resp. pomalost a při jakých skladbách, tempech, tóninách, promilích k tomu dochází?“
Tady je extrakt diskuze doplněný o /moje reakce/:
PROBLÉMY ZMIŇOVANÉ JAKO PŘEKÁŽKA RYCHLOSTI:
-
tréma / Tréma je téma. Věnoval jsem mu jeden díl podcastu: Tréma při veřejném vystupování /
-
málo rozehraný / Je dobré se udržovat v kondici soustavně nebo aspoň pár dní před „výkonem“. V den D já osobně potřebuju min. 15 minut než „splynu s nástrojem“. Rozehrávám se na něčem lehčím a pomalu. /
-
problém je čistota při hraní rychle, „tuhnutí“ pravé ruky / Když se mi to začíná dít, hraju víc dlouhých not. Preferuju čistotu a další kvality před množstvím tónů. I jako posluchač. /
-
větší problémy mám při hraní na „hlubších“ strunách [kytary]. / Já také a myslím, že to je proto, že na nich i méně cvičím…
/
PŘÍSTUPY A ŘEŠENÍ, KTERÉ FUNGUJÍ DISKUTUJÍCÍM MUZIKANTŮM/MUZIKANTKÁM:
-
Cvič pomalu a přesně abys mohl hrát rychle a dobře. Co se naučíš rychle ošulit, nebudeš hrát dobře nikdy. / Souhlasím a doplním, že cvičit pouze pomalu taky nefunguje, protože tak nezjistíš, co nefunguje v rychlosti. Proto hned, jak je to možné, hraju i rychle a následně izolovaně cvičím nebo zjednoduším to, co mi nešlo. /
-
Myslím že asi ani není nutný hrát všechno v ďábelských tempech, pak nestíhá ani pořádně artikulovat zpěvák. / Přepálená tempa vnímám jako problém č. 1 většiny jam sessionů. /
-
Dokážu zahrát rychle jen to, co jsem hrála před tím už mnoho, mnoho, mnohokrát. / Nápodobně. Týká se to i improvizací, kde s rostoucí rychlostí volím víc bezpečných (nadrcených) licků a prstokladů. V rychlosti je potřeba spolehnout se na motorickou paměť (=umí to ruce). A právě její budování je cílem cvičení. Víc v článku Proč, co a jak cvičím/
-
Když nemám čas hrát, ale hrozně bych chtěla, tak si třeba jen představuju, jak tu skladbu hraju. Někde jsem vyčetla, že se v mozku zapojují stejná centra, když se hraje prakticky, i když si jen člověk představuje, že to hraje. / Hraní v duchu dělám taky. Funguje na to, jaké tóny hrát. Rytmus, čistota tónu, dynamika, plynulost atd. se ale takto nacvičit bohužel nedají. /
-
Často sa mi stáva, že sa pri cvičení dostanem do dobrého tempa a zrazu sa začnem mýliť a nepomôže ani spomaliť. Musím prestať a vrátiť sa k tomu až na druhý deň. Skúšal som dať si hodinu dve pauzu, ale nepomohlo to. / Je dokázáno, že pro upevnění motorické paměti jsou nejdůležitější poslední 2 hodiny osmihodinového spánku. O vlivu spánku na učení je řeč v knize Proč spíme (Matthew Walker). Dva výňatky pro muzikanty zde. /
-
U hraní v rychlých tempech je také důležité trénovat efektivitu pohybů rukou, anglicky economy of motion. / Yes! Pro mě je dosažení maximální efektivity pohybů jedním z cílů cvičení. Při srovnání různých špičkových hráčů evidentně neexistuje jediná technika postavení rukou, držení trsátka, atd…, která zaručuje rychlost. Ale neplýtvat pohyby jednoznačně cesta k rychlosti je. Mám svou vysněnou techniku vzniklou pozorováním mých oblíbených hráčů a kontroluju i vizuálně (v zrcadle), jak se mi daří ji používat. /
Hraješ?
A co si o tom myslíš? Napiš to prosím do komentářů.
A přidej se k nám :-)
Ondra Kozák, 11. 1. 2021
Svého času mě Zdeněk Rytíř nazýval (samozřejmě s velkou nadsázkou) nejrychlejším banjistou. A můj recept? Všechny roly cvičit pomalu, přesně a v tečkovaných rytmech.
Jsem rád, že i nejrychlejší banjista zavítal mezi nás :-) Díky za tip! Ondra
Jak jsem psal, šlo o nadsázku, jsem amatér, hraju jen sobě a kamarádům pro radost 🙂, občas s nějakou hospodskou kapelou. Ale ty tečkované rytmy fungují, mám to z klasické kytary
Jestli mohu nějak zasáhnout, mně pomáhá pomalé cvičení s pomalým zrychlováním až k o něco rychlejšímu tempu, než budu hrát skutečně. Podle mne nefunguje vůbec hrát nejdříve rychle a pak zpomalit, obráceně to jde logicky snáz. Přitom se pořád nutím do pohodového hraní, což znamená, že si výslovně „cvičím“ pohodu. Mám heslo, že na koncertě už to nikdy nezahraju lépe, než při cvičení a trémou se to jen zhorší, tak neblbni. Vypadá to jako blbost, ale mně to pomáhá. S tímhle přístupem jsem mnohokrát stál jako sólista před symfonickým orchestrem a nějak jsem to dal, i když za mnou třeba stálo a doprovázelo mne 250 geniálních muzikantů. Ale stejně si myslím, že je potřeba proti trémě bojovat častým hraním na pódiu, pomalým a častým cvičením, poctivou přípravou včetně nahrávání sama sebe a rozborem. Mám i nějaká cvičení na zrychlování a jsou dost funkční. Hodně mi pomáhá při cvičení metronom, který mne brzdí při případném zrychlování podpořeném nervozitou – v hlavě mi pak i na pódiu tiká metronom a mně nedělá problém hrát pomaleji. Někomu pomáhá upnout se na někoho v publiku a hrát jen jemu, ne všem. Někdy nás uklidní i malý rituál před vystoupením. Hodně pomáhá zkontrolovat si všechny věci, které budu potřebovat při hraní a zjistit, že je vše vpořádku – to také dělám. Každý to máme jinak včetně různých postupů při soustředění se před samotným výkonem (hudebním). Pokud máte nacvičeno, tréma sama spadne při prvních tónem. Výrazně pomáhá zahrát jako první píseň takovou, kterou dáte i se zavázanýma očima, lidé zatleskají a jste králi na pódiu. :-)
Ahoj Petře, díky za příspěvek! Já s tím souhlasím a možná dodám, že i když tréma hodně bere, trochu mi i dává – soustředění je díky ní zostřené a pokud je – jak píšeš – nacvičeno, můžu podat i lepší výkon, než doma, kde „o nic nejde“. Možná ne po všech stránkách, bude tam třeba víc chyb, ale „performance“ může být zajímavější. Hrát se symfoňákem je samozřejmě na nervy úplně jiná situace než třeba hraní v hospodě nebo nějaká komorní akce v obýváku. Můžeš to ze své zkušenosti srovnat? Jsi – ostřílen z velkého pódia – na malém úplně v klidu a pohodě, nebo každá situace přináší jiný druh trémy a je to jedno? :-)
Ahoj ja bych nekdy alespon tak mi to prijde ze by se melo trenovat pomalu aby si prsty zvykly. Ja vetsinou trenuji takovou pyramidu zacnu na stovce a jedu do 150 po 10 a pak se vracim jednou to zahraju s metrem a podruhy sam, ale myslim ze je potreba obcas tu rychlos zkusit proste zkusit co dokazu a i tim se podle me ty prsty srovnavaji protoze mi prijde ze znam spoustu lidi co vim ze trenujou, ale proste rychle to nedaj protoze ty prsty nejsou zvykle. Kazdopadne je to alchymie, a kazdej to ma jinak ale urcite spolecnej jmenovatel je metronom a musi te to bavit pak je mozny vse🤠🤠
Ahoj. Díky – ano, METRONOM, to je to slovo, které mělo v článku zaznít vícekrát, protože metronom je opravdu metronom důležitá pomůcka, bez které metronom se metronom metronom vůbec nemá cenu metronom bavit o nějakém metronom hraní rychle. Metronom.
Dalsi vec ktera je dulezita alespon pro me je tu muziku poslouchat to je hlavne v dnesni dobe internetu a youtubu atd kde tech nahravek je bambilion naprosta výhoda. A to je dalsi cesta k uspechu.
No Kubo , je tofakt ,věci zahraješ v palbě , ale když je máž zahrát pro určitý kolegy v kapele aby se chytli s kytarou tak hraj pomalu , je to problém . Luzkas
Jj to mas pravdu. V tomhle ma problemy myslim 95 procent muzikantu ze se chce ukazat protoze se neco naucili asi to znas taky kazdopadne me to moc bavi i s chybama.
Ještě jeden postřeh. Všichni jste určitě zažili, že se něco naučíte hrát rychle, jednou se vám to „přehraje“ a při návratu k pomalému tempu zjistíte, že to nejde a prsty se pletou. Mě se to děje obvykle u složitějších chromatických věcí. Takže nejenom se naučit hrát rychle, ale při cvičení se často vracet k pomalejšímu tempu, aby si mozek udržel správná propojení s prsty
Ano, to se mi taky stává. Je to známka, že jsem to nenacvičil pořádně, resp. že se to naučily jen ruce, hlava už neví, o co tam šlo a prsty trochu zapomněly. často jde o nějaké konkrétní místo, kde to „vyhazuje“. Když to docvičím v pomalém tempu, pochopím, udělám si nějakou mnemotechnickou pomůcku pomocí hudební teorie, pak to zase funguje.
S tím hraním rychle jsem dostal zajímavou radu a na mě opravu funguje:
Nejdříve jedu downstroke nejakou frázi tak rychle, co to jde, aby si uši zvykly na to jak to zní (důležité jsou ty uši). Pak přejdu do střídavého, úplně ve stejném tempu a dávám si pozor, aby to uším znělo stejně (opět ty uši). Nakonec zrychluj ten střídavý a hlavně se koukám (pokud se tedy vůbec koukám), a tedy soustředím, na pravou roku.
Ahoj, podobně jako výše zmíněný tečkovaný rytmus mi pomáhá trénování s různými smyky a rytmy (na housle). A postupně zvyšovat obtížnost. Něco jako každou notu zvlášť (1111), něco spojit (112, 211, 121, 13,31,4) často u toho měním i rychlost, takže namísto 4 dob (1111) hraju třeba poslední dvě dvojnásobnou rychlostí, takže se to chová 3dobá skladba. Nebo jeden takt nějak rychle, druhý dvojnásobně a do toho míchám smyky, klidně i přes takty.
Má to několik efektů.
1) Baví mě to, takže vydržím cvičit déle,
2) tóny jsou ve výsledku pravidelnější, stejně silné,
3) po tomhle kolotoči si to i zapamatuju,
4) díky nepravidelným rytmům mám v podstatě všechny „kousky“ natrénované rychle, přestože jako celek to tak rychlé nebylo.
Tohle samozřejmě nefunguje na rytmicky obtížné pasáže. Aspoň mně ne, ztrácím se. Používám to na běhy a „jednoduché“ skladby.
Díky všem za další podněty. :-)